Historie obce

Nejpravděpodobnějším datem vzniku obce Stará Huť je rok 1674. V té době byl majitelem dobříšského panství František Maxmilián Mansfeld. Mladý podnikavý šlechtic využil výhodných přírodních podmínek na svých pozemcích k zavedení průmyslové výroby. Byl to především výskyt železné rudy v Brdech, dostatek dříví v lesích a vhodné vodní zdroje, které vedly k vybudování hutě. Výroba byla velice potřebná pro obnovu válkou zničeného hospodářství. Odtoku rybníka Strž a řeky Kocáby bylo využito k postupnému vybudování soustavy čtyř hamrů na zpracování surového železa, vytaveného ve vysoké peci, v užitné kovářské železo.

Průmysl v této oblasti byl teprve v začátcích a poddaní dobříšského panství práci v hutích neznali. Proto sem přicházeli pracovat lidé z průmyslově vyvinutějších míst, kteří už hutnické řemeslo ovládali. Bylo nutno jim umožnit stálé usídlení a proto byla v okolí hutě parcelována půda a pronajímána ke stavbám obydlí. Osídlované místo bylo uváděno jako Huť, Hutě Železné, Hutě Železné Dobříšské, teprve až v roce 1714, kdy byla v blízké Obecnici postavena další huť, dostala obec jméno Stará Huť.

Život obyvatel byl především spojen s hutí, ale v průběhu staletí nebyl ani jinak snadný. Opakované morové epidemie, napadení úrody kobylkami, přítomnost francouzských vojsk pruského krále Fridricha a bavorského krále Karla v roce 1741, změny majitelů panství, svévole panských úředníků, neúroda. O životě lidí té doby, jejich zájmech a znalostech se dovídáme z práce písmáka Jiřího Šefla, osobnosti, která svým významem přesáhla hranice regionu. Pozoruhodné dílo pochází z roku 1749 a obsahuje i výpisky z jiných knih z oblasti lékařství, astrologie, matematiky, ekonomiky. Je zajímavá i používanými výrazovými prostředky.

Průmyslová výroba v hutích, slévárnách a později strojírně, procházela svým zákonitým vývojem. Byla zde zřízena např. první válcovna železa v Čechách i v celém Rakousku. Po jejím neúspěšném provozu byla továrna přestavěna na strojírnu, která byla v r. 1864 vybavena parním strojem. Vyrábělo se tu strojírenské zařízení pro doly, čerpadla na vodu, parní stroje, zařízení pil apod. K prosperitě železáren přispívala slévárenská výroba. S velkým úspěchem se zde kolem roku 1870 vyráběly např. předměty z litiny pro tuzemský trh i zahraničí - nádobí, vany, výlevky, toaletní mísy, potřeby pro zemědělství a zejména náročné součásti pro výrobu ve strojírně.

V roce 1910 se Stará Huť dočkala železniční zastávky na trati Dobříš - Praha. O tři roky později byl zaveden elektrický proud do rodinných domků, do školy a bylo instalováno veřejné osvětlení. Ve stejném roce byl otevřen poštovní úřad.

Léta první světové války byla pro obyvatele těžká. V železárnách byla zavedena válečná výroba pro rakouskou armádu, nad továrnou byl zaveden vojenský dohled. Většina mužů odešla do války. Čtyřicet jich padlo, další se vrátili se zraněními nebo podlomeným zdravím.

Úspěšný provoz železáren poznamenala na počátku dvacátých let začínající všeobecná průmyslová krize. Železárny změnily majitele, došlo ke slučování s jinými firmami, ale přes různé změny přestala továrna prosperovat a v roce 1926 byla uzavřena. A tak po 250 letech skončila éra Starohuťských železáren. Krize postihla i rukavičkářskou výrobu, druhý zdroj obživy, kterým se zabývaly především ženy.

Druhá světová válka znamenala pro Starou Huť totéž, co pro ostatní místa v republice. Události z této doby věrohodně zachytil kronikář Josef Synek, učitel a starohuťský rodák. Válka si vyžádala i řadu obětí na životech. A ještě 9. května 1945, kdy Praha už byla osvobozena a všude vládla radost a veselí, po knínské silnici se valily proudy silně ozbrojených německých vojsk směrem k Milínu a dál na jihozápad, do amerického zajetí. Došlo tu také ke střetnutí Němců s partyzány. V obci panoval ještě několik dní strach a nejistota. Až 12. května 1945 přijela do Staré Huti vojska maršála Malinovského. Armáda zde zůstala do poloviny října 1945.